Kecat to všem moc dobře jde, horší už je to s odchodem do prdele

Skoro v každym dementním filmu, skoro v každý škole a skoro v každý dementní dětský knížce se člověk dočte něco ve smyslu, že by člověk měl bejt upřímnej, že by měl bejt sám sebou, že se mu to vyplatí a podobně. Jenomže když pak příjde ten čas a člověk upřímnej začne bejt co se dá (nikdy asi nejde bejt upřímnej na sto procent) a je sám sebou nejvíc co kdy byl, tak zjistí jak moc velký kecy to byly. Narazí na nechápavé výrazy, na stupidní otázky, popřípadě na arogantní chování a neupřímnost z druhý strany. Jak zpívá Vladimír 518: "Bejt sám sebou často znamená bejt sám." Ne, na upřímnost se nehraje. Společnost je prorostlá popovejma myšlenkama a popovejma řečma a ten kdo popový řeči nemá je nepochopen a odsunut do ústraní jako outsider. Jsme (samozřejmě ne všichni!) v různejch situacích naučený řikat takový fráze, který jsme ve stejnejch situacích slyšeli používat ve filmech nebo jsme je četli v knize. Používáme výrazy jako "mám tě rád", "miluju tě", "člověk musí ve vztahu přinášet oběti!", "mrzí mě to", "měli bychom bejt upřímný", "promiň", "jak já nesnášim pokrytectví", protože jsme to viděli ve filmu a chápeme, že jistá společenská konvence užívání těchto slov vyžaduje, avšak často nechápeme jejich pravou podstatu a sami se podle těch slov nechováme (nebo, to co říkáme, tak nemyslíme). Všechno je to naučený zevnějšku a kvalitní život člověka spočívá v tom, do jaký míry se dokáže do jednotlivejch slov velžít, aby jemu a jeho okolí ta lež už nepřišla tak okatá a prvoplánová. Kdo víc a rafinovanějc lže a vymejšlí si se dostane dál. Lidi nakecaj tolik sraček, ale když maj jít do prdele, tak už je to horší. Jste upřímný? Tak to asi máte smůlu. Je čas si nasrat a zavíst chaos.