Ten den jsem šel ven s Kateřinou. S tou jsem se seznámil asi před třema rokama, přičemž jsem se s ní půl roku bavil a pak půl roku zas nebavil. Před dvouma rokama jsem s ní chodil ven. Před rokem a tři čtvrtě jsem s ní už ven nechodil. Před rokem, třema měsícema a dvaceti dnama mi napsala, že mě miluje. Před rokem, jedním měsícem a šesti dnama jsem se s ní zasnoubil. Před sedmi měsícema jsem se s ní rozešel a pak znova před šesti měsící sešel, abych zjistil, že to opravdu nemá cenu. Šest měsíců uteklo od doby co jsem s ní byl naposledy sám venku. Ano, potkával jsem jí i potom, různě na ulici, ale to jsme se sebe navzájem lekli a nebavili se moc, nebo mi lezla na nervy a já se s ní nechtěl bavit když jsme se potkali třeba v kavárně. Kdo mě trochu zná, ví, že mi dělalo velký problémy na Kateřinu zapomenout a kdo mě zná dobře ví, že jsem s ní prožil takový chvíle, který už se asi nikdy nezopakujou. Nicméně, je to dlouhá doba - šest měsíců je dost - a už mi ten fakt, že se nevezmeme a nebudeme spolu mít děti je v podstatě putna.
Takže ten den byl teda takovej reunion těch chvil, který patřili jenom nám... Ráno mi napsala jestli nechci jít někam na výstavy....A já šel. Bylo 20. března a sněžilo.
Šli jsme na první výstavu toho dne. Ona pořád něco povídala a já mlčel. Držel jsem si odstup. U ní to jinak nejde. Prohlíželi jsme si obrazy a já se nemohl soustředit. Přemejšlel jsem nad tim, že přestože vypadám hrozně nad věcí, nemluvim a dávám jí najevo, že mě nezajímá, je to všechno jen obranej mechanismus, abych si jí nepřipustil k tělu a němel ji zas rád. Do toho jsem přemejšlel, že jí vlastně zavidim. Závidim ji, že si dokázala udržet tu svojí akčnost. To, že od doby co spolu nejsme dělá stejný věci jako dělala se mnou a ještě daleko zajímavější, zatimco já vedu život v celku nudnej. Závidim jí ty zkušenosti, který nasbírala, věci který zažila, zatimco já o nich jenom mluvim. Závidim jí to, přesto mě kvůli mnoha věcem příjde až nechutná.
Když jsme vyšli z galerie, tak pořád sněžilo. Byli jsme uprostřed staromáku a na chvíli jakoby se zastavil čas. Jenom ty sněhový vločky padali.
Kateřina otevřela pusu a začla do ní vločky chytat a já se hned přidal. On si člověk myslí, že když otevře pusu, tak mu tam vločky budou padat samy, ale to neni vubec pravda. Chce to cvik a jistou schopnost předvídat. Takže jsme běhali a ty vločky naháněli a chytali je a smáli se a navzájem si gratulovali, když jsme ulovili nějakou velkou. Ta chvíle byla jenom naše a myslim, že i Kateřina si to uvědomovala. Pak když jsme se vrátili zpět do reality, prohlásila, že lidi, co nás pozorujou a neznaj kontext, nás musí mít za blázny. Taky se nám nějaký Japonci smáli. Ale bylo nám to jedno a smáli jsme se taky. Jenom si to vemte, dva idioti běhaj po staromáku s otevřenou hubou, vystrčenym jazykem a vydávaj zvuky jako "eeeeh, uuuuuh, hahá, uuuuuuh". 
Bylo to hezký. Nejhezčí část dne s ní, protože se při tom nemuselo myslet.Šli jsme směrem k druhý galerii (a občas ještě sem tam se pokusili něco chytit) a Kateřina začala přirovnávat vločky k mrdce (doslova) nejspíš svého současného přítele a tim celou poetiku předchozích chvil částečně pohřbila. V tý druhý galerii pak začala mluvit o tom, že nemá ráda, když třeba spolyká mrdku a od tý doby se ničeho nenapije ani nenají a potom jede třeba domu v tramvaji a má pořád v puse tu chuť. Tim to zabila uplně a já opět začal myslet, a to jak jsem začal myslet a uvědomil si, že jsme každej prostě jinej, mě dovedlo k závěru, že mě ta holka sere, a pak to už bylo debilní a já jel domu a ona šla do svý oblíbený kavárny.
