Chyba v mezilidské komunikaci

Jednou jsem takhle šel na autobusovou zastávku. Stál tam takovej kluk, měl délší hnědý vlasy, patku, seděl na kole. Chvíli jsem ho pozoroval a pak jsem si zapálil cígo. Ve chvíli kdy jsem vyfoukl první dým se ten kluk na mě trochu nelibě podíval a zamračil se. Zeptal jsem se ho, jestli nechce taky jednu. Zpočátku mě ignorovoal, ale pak odvětil: "Ne." I když šlo poznat, že si o mě myslí jakej jsem idiot, něco mi na něm přišlo vtipný, přišla mi vtipná představa toho jak bych ho pošťuchoval. Tak jsem pokračoval dál: "Mám tady i nějákou travičku, nechceš si se mnou dát brčko?" Tentokrát mě už ignoroval úplně. Místo toho si nasadil sluchátka a pustil si nějákou muziku na plný koule až jsem jí sám slyšel. Zaklepal jsem mu na rameno, trhl sebou a strhl si sluchátka: "Co po mě jako chceš, nechceš si radši všímat svýho?" vyjel na mě. "Tak chci jen pokecat ne, můžu ti třeba vypřávět o tom jak jsem se teď o vejkendu skvěle zhulil."
"No to je sice hezký, ale mě to absolutně nezajímá. Takový idioti jako ty mě totiž absolutně serou, idioti co si pálej cigára na autobusovejch zastávkách, to vaše hovno co si strkáte do huby, jednoho dne se totiž naseru a půjdu s motorovkou sem na zastávku vás všechny rozsekat na sračku, ty ... sráči!"
Trochu jsem se v duchu smál, ale taky mě přišlo líto, že mě ten týpek takhle rychle odsoudil. Já sám občas mám chuť takhle na někoho vyjet. Soucítil jsem s ním. A navíc ta motorovka, to je skvělej nápad když si to v duchu představím. Radši jsem si všímal svýho. Týpek se na bus vyjebal a vodjel pryč na svým kole.

O nešťastným vorlovi

Poslední dobou dost přemejšlim o svým dosavadním životě. Započalo to tím, když jsem ukončil maturitu a lidi se na mě začali dívat jako na orla co si práší svý křídla aby se konečně rozmáchl a vzlítl do oblak. Jenže vorel si chtěl to místo kde z malýho lysýho vorlíka vyrostl ve špekatýho vorla prohlídnout, zavzpomínat. A jeho rodiče na něj furt koukali až z toho byl nervózní a radši vzlítl, aby je nezklamal, vzlítl do světa nesmířenej a nepřipravenej. Dost často se pak vracel ke svýmu hnízdu a rád tam vzpomínal, navštěvoval místa který do tý doby denně procházel a postupně se s nima sžil, stále se k nim vracel zpět, takzvaně uvízl v čase. Nebyl připravenej na svůj dospělej život, měl rád svý naivní dětský sny, mladistvý dobrodrůža, na starosti chtěl srát, ale nešlo to, protože ty starosti začali srát jeho. Ale co bylo na tom nejhorší byl fakt, že ta magická léta už nevrátí zpět, vzpomněl si na slova ředitele ústavu Gymnázia Čáslav, tehdy když si ho pozval k sobě na kobereček aby ho pokáral za to, že si přinesl teleskopickej obušek do školy a máchal s ním kolem sebe. Zabavil mu ho, ale nepokáral ho zle, možná v něm viděl část sebe, a já v něm zase možná viděl část sebe, on viděl nadšenýho kluka, já v něm viděl zklamanýho muže, zalekl jsem se ho proto, když mi řekl: "Nenech se vyhodit, litoval bys toho pak celej život, protože moje léta na gymplu byla ta nejlepší léta mýho života, s lidma co se znám teď si už nerozumím tak dobře jako s lidma co jsem poznal za svejch studentskejch let. Proto ti radím, ne jako ředitel, ale ber to spíš jako osobní radu, a to aby ses zklidnil. Nechtěl bys bejt vyhozenej." No dobře, takhle to přesně neřekl, ale základní myšlenku jsem snad vystihl. Uvízlo mi to v hlavě tak zaseknutě, až jsem možná uvěřil i tomu, že skončím jako člověk, kterej sice vydělává celkem slušný prachy, na nic si stěžovat nemůže, ale ze kterýho vymizela všechna vášeň a nadšení, to co tak strašně oslavoval za mlada, ale dost taky to co ho možná později zklamalo.

Rozhodl jsem se tedy, po vzoru MGMT a jejich tajm ču priténd, že udělám razantní rozhodnutí ohledně svýho osudu, udělám svou budoucnost takovou, aby mě jen myšlenka na ní vlilo esprit do těla, abych z každý věci co objevím byl nadšenej, jednoduše, abych se mohl těšit ze života a toho co mi naservíruje. Vorel si uvědomoval, že je k tomu zapotřebí smíření se sama sebou, ujasnění si jistejch věcí ve svém životě. A vše to teda započalo tím, že vodjel do Vietnamu, což byl dárek k maturitě, tedy vodletět do svý kukaně.

Tam vorel navštívil Saigon, město, které v té době už neviděl 6 let, město, ve kterým se narodil. Nebylo to jen tak ledajaký zrození, vorel si uvědomoval, že to dost pravděpodobně byly nejlepší léta jeho života, a sám ještě nevěděl jak na něho bude působit fakt že se bude procházet po místech, který od svý migrace do studenejších končin nezažil. Samozřejmě tam před 6-ti lety zavítal, ale v té chvíli si ještě hodně věcí neuvědomoval. Všechno bylo tak jiný, jeho hnízdo už nyní mělo 4 patra místo toho malýho domku s dvorkem, místo dvorku tam teď stál další barák, všechno až na jeho mateřskou školku. Vorlova mateřská školka stále stojí a je stále stejná. Je to místo, které determinovalo jeho budoucí existenci. Nebo most, na kterým se s mámou vysekal na motorce, když spolu jeli na besídku a vorlovi se chtělo čůrat a když nastupoval, tak se opřel o plyn. Chtělo se mu brečet, z toho jak se všechno změnilo k nepoznání, ale i z toho jak se mu po těch dětskejch letech stýská. Ale smířil se s tím, protože byl nakonec rád, že něco tak krásnýho zažil, vcejtil se víc do situace svejch soukmenovců, pochopil Vietnam. Nabyl nadšení a po 6-ti tejdnech migroval zpět mezi krkonošský a železný hory, pln horlivosti vůči studiu na vejšce.

A tohle nadšený tempo si uchovával po první měsíc studia. Vstřebával metropoli a její zákoutí.

Jenže pak se něco posralo a táhlo se to jak šmouha vod hovna.

Každodenní věci ho brzo na to začali pěkně srát, zkrátka ho to všechno nudilo, přišlo nezáživný, sám vorel nevěděl, co mu tohle všecko přinese. Postupně jak se začal vybavovat se svejma vorlíma soukmenovcema z gymnázia si uvědomoval, že směřujou všichni tam, včetně něj, kam on sám nechce a co zčásti už zažívá teď. Dennodenní pořádek, kdy ho nepřekvapí zhola nic, prázdnej život založenej na přežití a komfortu. Sralo ho to, chtěl s tím něco dělat.

Jednoho dne si vzal 10 lysohlavejch hub. Samozřejmě to neudělal z důvodu, že se svým životem chtěl něco dělat, to však v tý chvíli něvěděl, že tenhle večer ho to tam vevnitř zásadně změní. Vorlovi přišlo všechno skvělý a krásný, a věděl že to není těma houbama, ale tím co ho pod jejich vlivem napadalo, vyvstanuly mu obrazy, o kterejch věděl, že ho budou hnát kupředu, viděl se jak brázdí světem, nechává se bezstarostně unášet krajinou, okouzlovat se scenériema. Věřil. Vorel se teda rozhodl, že si za tím půjde. Tenhle večer mu totiž napověděl cestu kudy se má ubírat aby došel za štěstím. Jenže by to nebyl vorel, kdyby tu cestu ihned našel, protože to by pak svejma potrhanejma křídlama nebrečel v řádcích a nenadával jak je nešťastnej z toho, že se nemůže vymanit z denního koloběhu.

Vorel prostě neví co chce. Vlastně ví, ale také ví, že to nejde, protože jsou zde lidi, na kterých mu záleží a kterým na vorlovi záleží též. Jeho problém je totiž nyní dilema a ne to že neví co chce. Vorel totiž chce doslova vyletět do světa, ale nedokáže svou identitu zanechat za sebou, je to jako zavazadlo, se kterým se musí furt tahat. Občas si vorel přeje, aby na světě byl úplně sám a mohl si tak dělat co chtěl. Je to trochu bizarní a kontradiktivní přání vememe-li v potaz to jak mu záleží na ostatních. Takže tedy vorel neví co chce v rámci podmínky svého okolí.

Nejradši by však vorel stejně chtěl, aby byl tím lysím pípadlem, který mělo ze všeho vykulený voči jak surikata. Ale nevzdává to, pevně věří, že se to jednoho dne zase obrátí, že se jednoho dne dokolíbá a stabilizuje svůj směr tak, aby jeho pohyb napříč časem identicky kopíroval trajektorii jeho šťastnýho života. Musí se tedy pro nyní smířit s tím, že tuto cestu štěstěny bude jen čas od času protínat, čas od času po ní půjde. Ale momentálně se jí nemůže pevně držet. Momentálně ne.