To jsi takhle žil inženýr se svou ženou v domečku na okraji města poblíž lesa. Inženýr měl svou ženu moc rád, miloval ji, a ona mu každou sobotu pekla buchty: “To jsou jenom moje buchty a nikomu je nikdy nedám, mňami mňam.” žertovával inženýr když mu je teplé servírovala na stůl. V jejich domovním zvonku, který nebyl elektrický, nýbrž kovový, tedy kůlatý zvonek, již delší dobu nerušen bydlel pavouk. Jedné soboty však ze svého úkrytu záhy úlekem vyběhl: “Kdo to může bejt?” tázal s údivem inžernýr a šel ke dveřím. Když je otevřel, ve dveřích stál hajný a povídá:
“No to si to takhle štráduju na svý babetě kolem vašeho domku no a co neucítím, vůni právě upečených buchet, tak se vás chci zeptati jestli byste mě na jednu nepozval, tedy jakože nepozval dále?” Máš ty ale čuch jak pes, pomyslel si inženýr, avšak překvapen nevídanou návštěvou, s dobrým vychováním odvětil: “Ale proč ne, pojďte dále.”
Hajný si to razil do jídelny jakoby u nich nebyl poprvé: “Dobré jitro, mladá krásná paní.” pozdravil inžernýrovu ženu.
“Dobrý den, pane hajný, copak vás k nám přívádí?”
“Ale to víte, ucejtil jsem voňavý buchtičky!” a hned jednu čapl do ruky a začal ji žrát jako nějáký nenažraný prase.
“Ale jen si poslužte, pane hajný.” rozpačitě ho s úsměvem vybídla, nyní již však zbytečně.
Hajný se posadil s jednou buchtou v hubě a dvěmi sevřenými v rukou na jednu z jídelních židlí. Inženýr se posadil vedle něj: “Dáte si k tomu čaj, pane hajný?”
“Milerád.” odvětil.
“Terezko, uvař tady pánovi čaj.”
Tereza uvařila čaj a postavila hrnek před pana Hajného. Když se nakláněla aby odložila hrnek, Hajný se shýbl aby letmo nakoukl pod Terezinu spodničku. Tereza si toho všimla, ale nijak nereagovala. Mlčení znamená tajný souhlas, pomyslel si. Inženýr si právě rozevřel noviny a četl si v nich, takže tuto perverzní situaci nezaznamenal.
“Pusťte Terezko rádio, je tu ticho a smutno.” dožadoval se hajný. Tereza ho s úsměvem poslechla a pustila rádio. Právě hráli “Řekni kde ty kytky jsou”.
Hajný dojedl třetí buchtu a olizoval si prsty. Když si olizoval palec, laškovně se přitom zadíval na Terezu. “Kdo to kdy pochopí?” Ona jeho gesto opětovala úsměvem. “Kdo to kdy po … chopí?” Inženýr se právě zaobíral nad článkem pojednávajícím o nadcházející bytové reorganizaci ve zdejším městě.
“Lesy, tedy srnky, volají si mě už. Srnku nesmíte uháněti, uteče jinak vám! Čekejte na ní jen, však ona sama za vámi příjde.” zvolal myslivec, hodil si pušku přes rameno a smekl kloboukem z něhož trčelo jakési trapné ptačí péro. Inženýr se postavil, podal hajnému ruku, pozdravil ho a opět se začetl do novin. Tereza šla hajného vyprovodit. Když stál ve dveřích, otočil se, pohladil Terezu po zadku a skrytě se na ní usmál. Tereza se též usmála a zavřela za ním dveře.
Uběhl týden, byla tu opět sobota a pavouk opět vyběhl ze svého úkrytu. “No snad to není zas ten magor myslivecká?” říkal si inženýr v duchu: “Terezko, jdi se podívat kdo to je, myslím, že je to zase pan hajný, asi mu zachutnali tvoje buchtičky.”
Tereza odložila hadr a vyšla ke dveřím. Věděla, že je to hajný, ale nijak na inženýrovu poznámku nereagovala. Když otevřela, hajný na ní hned vychrlil: “Ale podívejme se jaká krasavice mě přivítala! Copak mladá paní, upekla jste dneska zase buchtičky?”
“Ale jistěže, pojďte dále.” a pustila ho dovnitř.
“Dobrý den pane inženýr!” smekaje svou dementní čapku.
“Dobrý den, dobrý den.” odvětil nezaujatě inženýr a pokračoval ve čtení víkendového vydání lokálních novin.
“Terezko, prosil bych si buchtičky a čaj. A ještě muziku, ať je nám tu veselo!” dožadoval se hajný. Tereza ho přívětivě obsloužila. V rádiu opět hráli stejnou píseň jako před týdnem.
“To je mi ale náhodička! Tu samou přeci hráli i minule když jsem tu byl! No to musí být znamení, že si spolu musíme zatančit. Zatančete si se mnou, Terezko!” ani nečekal na její odpověd, hned ji čapl a točil s ní jak s káčou. Tereza se hlasitě smála a nechala se hajným obtáčet. Inženýr celou situaci sledoval s potlačenou nevraživostí, ale nic na to neříkal, věděl že pan Hajný je tak trochu vůl a že ho Terezka asi jen tahá za nos, ale samozřejmě se nemohl ubránit dojmu, že jí tohle všechno možná lichotí, a to bylo to co ho na této situaci štvalo. Tereza si všimla inženýrova pohledu a zvolala: “To jste mě ale prohnal pane Hajný, uff. No půjdu zase umýt nadobí, nechte si chutnat.” Hajný tak trochu zklamán usedl zpět ke stolu a ládoval se buchtami. Když je dojedl, zvedl se a sám se vyprovodil: “To je v pořádku, nemějte obavy, já za sebou zavřu, zas takovej nemotora nejsem.” a odešel.
“Nemotora možná nejseš, ale asi si myslíš, že jsem úplně blbej či co.” pomyslel si inženýr a řekl: “Jestli se tu ten mistr hajný příští tejden zase úkáže, tak budem dělat jakože tu nejsme, jo?” tázal se Terezy.
“Ale to je přeci nevychovaný a divný, proč bychom to jako dělali?” odvětila mu. Inženýr ztichl.
Uběhl týden, byla opět sobota a zvonek opět cinkal. Pavouk se již po opakovaném incidentu odstěhoval jinam. Inženýr položil noviny a hluboce se zadíval na Terezu. Chvíli na sebe takhle koukali. Nakonec Tereza odložila hadr a šla ke dveřím. Inženýr se zvedl, došel si pro kabát a chvíli na to jí následoval. Ve dveřích se minul s hajným: “Kampak jdete pane inženýr?” tázal se s nadšením hajný.
“Jdu se projít.” odvětil inženýr.
“Tak to vám přeji příjemnou procházku, chození je zdravé, tak toho nachoďte co nejvíce! Nemůžu si pomoct, ale asi jsem se stal závislým na buchtičkách paní Terezky!” zvolal hajný a hned na to si to štrádoval do kuchyně. Inženýr se ještě jednou hluboce zadíval Tereze do očí a pak beze slova odešel. Dveře za ním cvakly. Před ním stála modrá babeta. Měl chuť jí rozmlátit na maděru, ale řekl si, že se nebude snižovat k takové primitivnosti. Chtělo to něco velkolepějšího. Bylo šedo a poprchávalo. Inženýr se rozhodl, že zkontroluje stav své městské nemovitosti. Vydal se tedy do města a cestou si sem tam zaklel do zelenejch hajzlů co střílej srny. Když dorazil do hotelu Bílý kůň, vyhledal nájemníka známeho jako “všeuměl Marcel”.
“Čau.” oslovil ho.
“Dobrý den šéfe, co ty tady v sobotu?” odvětil mu Marcel s udiveným výrazem.
“Hele měl bych pro tebe a tvejch 10 bratrů takovou menší prácičku. Říkal jsem si, že po tom co jste mi našli kocoura, tak jste všehovšudy celkem schopná banda a na tuhle prácičku byste se mi hodili. Odměna by byla samozřejmá.”
“Co co, cože prosim vás?” odvětil Marcel s nechápavým výrazem.
“No prostě jeden můj kámoš by potřeboval opravit fasádu na baráku. Je to tady kousek za rybníkem, hájovna U Ptáka co nosí chlapečky, však víš ne? Je tam ta hospoda. Hele prostě tě s bratrama zvu na píva kolik jen vypijete a pak až budete v náladě, tak se můžete s chutí pustit do tý práce, co ty na to? Navíc vám všem dám měsíční odklad nájmu, hm?”
“Odklad nájmu? … Cože?” nechápavě Marcel.
“Jakože mi tenhle měsíc nemusíte vysolit prachy za to že tu zevlujete.”
“Jo táák. A co to bylo s těma pívama? A cože jakože mám udělat?”
“Ne jen ty, ale i bratři tví! No prostě, zajděte si k tomu Ptákovi co nosí chlapečky na pár piv, a až budete mít pocit, že se chcete mezi sebou vraždit, tak se nemlaťte a jděte opravit ten barák co je tam naproti hostinci, chápeš? On ten majitel, jakože hajnej, se bude trochu bránit, jakože si prej poradí i sám a že pomoc nepotřebuje, ale to von je jenom takhle na první pohled skromnej, von vám bude všem vděčnej za vaši pomoc, fakt! Navíc mi přislíbil, že si můžete nechat tu jeho motorku či co to má kraksnu. Ale jak říkam, prostě na něj kašlete jestli se bude bránit, můžete si ho dle libovůle zklidnit. Hele, já volám do hostince že tam za chvíli přijdete a že je to na můj účet, jo? Však on mě hostinskej zná.” a vytáhl mobilní telefon značky Nokia, barvy žluté, model 5110.
“Tak jo, more! Dík moc, máte to u mě!” křikl Marcel a vyběhl po schodech za bratry svými.
Inženýr se vrátil domů. Babeta už před domem nestála. Vešel dovnitř a viděl Terezu jak nemluvně stojí u okna. Pomalu, ba bojácně, se k ní zezadu přiblížil a objal jí. Stáli tam před kamny a dlouze se spolu dívali z okna. Nemluvili.
Uběhl týden a buchty opět voněly. Pavouk si přes týden uvědomil, že mu je přeci jen nejlíp ve zvonku. Vrátil se do něj a doufal, že se ony nepříjemnosti s hlukem již nebudou opakovat. Inženýr si pročítal noviny. Když Tereza dopekla buchty a vytáhla je z trouby, Milan (nebo Alan, to je jedno) odložil noviny a řekl jí: “Pusť rádio, smraďochu.” Tereza pustila rádio. Zrovna hrály “Ženy”. Milan si stoupl, chytl Terezu za boky a kymáceje si začal pobrukovat: “Nejsi ženou vobnošenou.”
“To jsou moje buchty. Teda, měl jsem to na mysli v singuláru.” pošeptal ji nakonec do ucha.
