neděle 11. září 2011

Alegorie o hajným co rád hazardoval a brzy na to doplatil

(Pozn.: Následující příběh rozhodně není inspirován skutečnými událostmi, postavy v něm vyzobrazené jsou jen čistě fantazijního charakteru. Autor tohoto příběhu rozhodně nemá nic proti romům, myslivcům (až na 1 vyjímku) a jiným lidem co si libují ve střílení zvířat. Vždyť je to přeci fajn si čas od času zajít ustřelit nějákýmu ptákovi či jelenovi hlavu, ne?)

To jsi takhle žil inženýr se svou ženou v domečku na okraji města poblíž lesa. Inženýr měl svou ženu moc rád, miloval ji, a ona mu každou sobotu pekla buchty: “To jsou jenom moje buchty a nikomu je nikdy nedám, mňami mňam.” žertovával inženýr když mu je teplé servírovala na stůl. V jejich domovním zvonku, který nebyl elektrický, nýbrž kovový, tedy kůlatý zvonek, již delší dobu nerušen bydlel pavouk. Jedné soboty však ze svého úkrytu záhy úlekem vyběhl: “Kdo to může bejt?” tázal s údivem inžernýr a šel ke dveřím. Když je otevřel, ve dveřích stál hajný a povídá:

“No to si to takhle štráduju na svý babetě kolem vašeho domku no a co neucítím, vůni právě upečených buchet, tak se vás chci zeptati jestli byste mě na jednu nepozval, tedy jakože nepozval dále?” Máš ty ale čuch jak pes, pomyslel si inženýr, avšak překvapen nevídanou návštěvou, s dobrým vychováním odvětil: “Ale proč ne, pojďte dále.”

Hajný si to razil do jídelny jakoby u nich nebyl poprvé: “Dobré jitro, mladá krásná paní.” pozdravil inžernýrovu ženu.

“Dobrý den, pane hajný, copak vás k nám přívádí?”

“Ale to víte, ucejtil jsem voňavý buchtičky!” a hned jednu čapl do ruky a začal ji žrát jako nějáký nenažraný prase.

“Ale jen si poslužte, pane hajný.” rozpačitě ho s úsměvem vybídla, nyní již však zbytečně.

Hajný se posadil s jednou buchtou v hubě a dvěmi sevřenými v rukou na jednu z jídelních židlí. Inženýr se posadil vedle něj: “Dáte si k tomu čaj, pane hajný?”

“Milerád.” odvětil.

“Terezko, uvař tady pánovi čaj.”

Tereza uvařila čaj a postavila hrnek před pana Hajného. Když se nakláněla aby odložila hrnek, Hajný se shýbl aby letmo nakoukl pod Terezinu spodničku. Tereza si toho všimla, ale nijak nereagovala. Mlčení znamená tajný souhlas, pomyslel si. Inženýr si právě rozevřel noviny a četl si v nich, takže tuto perverzní situaci nezaznamenal.

“Pusťte Terezko rádio, je tu ticho a smutno.” dožadoval se hajný. Tereza ho s úsměvem poslechla a pustila rádio. Právě hráli “Řekni kde ty kytky jsou”.

Hajný dojedl třetí buchtu a olizoval si prsty. Když si olizoval palec, laškovně se přitom zadíval na Terezu. “Kdo to kdy pochopí?” Ona jeho gesto opětovala úsměvem. “Kdo to kdy po … chopí?” Inženýr se právě zaobíral nad článkem pojednávajícím o nadcházející bytové reorganizaci ve zdejším městě.

“Lesy, tedy srnky, volají si mě už. Srnku nesmíte uháněti, uteče jinak vám! Čekejte na ní jen, však ona sama za vámi příjde.” zvolal myslivec, hodil si pušku přes rameno a smekl kloboukem z něhož trčelo jakési trapné ptačí péro. Inženýr se postavil, podal hajnému ruku, pozdravil ho a opět se začetl do novin. Tereza šla hajného vyprovodit. Když stál ve dveřích, otočil se, pohladil Terezu po zadku a skrytě se na ní usmál. Tereza se též usmála a zavřela za ním dveře.


Uběhl týden, byla tu opět sobota a pavouk opět vyběhl ze svého úkrytu. “No snad to není zas ten magor myslivecká?” říkal si inženýr v duchu: “Terezko, jdi se podívat kdo to je, myslím, že je to zase pan hajný, asi mu zachutnali tvoje buchtičky.”

Tereza odložila hadr a vyšla ke dveřím. Věděla, že je to hajný, ale nijak na inženýrovu poznámku nereagovala. Když otevřela, hajný na ní hned vychrlil: “Ale podívejme se jaká krasavice mě přivítala! Copak mladá paní, upekla jste dneska zase buchtičky?”

“Ale jistěže, pojďte dále.” a pustila ho dovnitř.

“Dobrý den pane inženýr!” smekaje svou dementní čapku.

“Dobrý den, dobrý den.” odvětil nezaujatě inženýr a pokračoval ve čtení víkendového vydání lokálních novin.

“Terezko, prosil bych si buchtičky a čaj. A ještě muziku, ať je nám tu veselo!” dožadoval se hajný. Tereza ho přívětivě obsloužila. V rádiu opět hráli stejnou píseň jako před týdnem.

“To je mi ale náhodička! Tu samou přeci hráli i minule když jsem tu byl! No to musí být znamení, že si spolu musíme zatančit. Zatančete si se mnou, Terezko!” ani nečekal na její odpověd, hned ji čapl a točil s ní jak s káčou. Tereza se hlasitě smála a nechala se hajným obtáčet. Inženýr celou situaci sledoval s potlačenou nevraživostí, ale nic na to neříkal, věděl že pan Hajný je tak trochu vůl a že ho Terezka asi jen tahá za nos, ale samozřejmě se nemohl ubránit dojmu, že jí tohle všechno možná lichotí, a to bylo to co ho na této situaci štvalo. Tereza si všimla inženýrova pohledu a zvolala: “To jste mě ale prohnal pane Hajný, uff. No půjdu zase umýt nadobí, nechte si chutnat.” Hajný tak trochu zklamán usedl zpět ke stolu a ládoval se buchtami. Když je dojedl, zvedl se a sám se vyprovodil: “To je v pořádku, nemějte obavy, já za sebou zavřu, zas takovej nemotora nejsem.” a odešel.

“Nemotora možná nejseš, ale asi si myslíš, že jsem úplně blbej či co.” pomyslel si inženýr a řekl: “Jestli se tu ten mistr hajný příští tejden zase úkáže, tak budem dělat jakože tu nejsme, jo?” tázal se Terezy.

“Ale to je přeci nevychovaný a divný, proč bychom to jako dělali?” odvětila mu. Inženýr ztichl.


Uběhl týden, byla opět sobota a zvonek opět cinkal. Pavouk se již po opakovaném incidentu odstěhoval jinam. Inženýr položil noviny a hluboce se zadíval na Terezu. Chvíli na sebe takhle koukali. Nakonec Tereza odložila hadr a šla ke dveřím. Inženýr se zvedl, došel si pro kabát a chvíli na to jí následoval. Ve dveřích se minul s hajným: “Kampak jdete pane inženýr?” tázal se s nadšením hajný.

“Jdu se projít.” odvětil inženýr.

“Tak to vám přeji příjemnou procházku, chození je zdravé, tak toho nachoďte co nejvíce! Nemůžu si pomoct, ale asi jsem se stal závislým na buchtičkách paní Terezky!” zvolal hajný a hned na to si to štrádoval do kuchyně. Inženýr se ještě jednou hluboce zadíval Tereze do očí a pak beze slova odešel. Dveře za ním cvakly. Před ním stála modrá babeta. Měl chuť jí rozmlátit na maděru, ale řekl si, že se nebude snižovat k takové primitivnosti. Chtělo to něco velkolepějšího. Bylo šedo a poprchávalo. Inženýr se rozhodl, že zkontroluje stav své městské nemovitosti. Vydal se tedy do města a cestou si sem tam zaklel do zelenejch hajzlů co střílej srny. Když dorazil do hotelu Bílý kůň, vyhledal nájemníka známeho jako “všeuměl Marcel”.

“Čau.” oslovil ho.

“Dobrý den šéfe, co ty tady v sobotu?” odvětil mu Marcel s udiveným výrazem.

“Hele měl bych pro tebe a tvejch 10 bratrů takovou menší prácičku. Říkal jsem si, že po tom co jste mi našli kocoura, tak jste všehovšudy celkem schopná banda a na tuhle prácičku byste se mi hodili. Odměna by byla samozřejmá.”

“Co co, cože prosim vás?” odvětil Marcel s nechápavým výrazem.

“No prostě jeden můj kámoš by potřeboval opravit fasádu na baráku. Je to tady kousek za rybníkem, hájovna U Ptáka co nosí chlapečky, však víš ne? Je tam ta hospoda. Hele prostě tě s bratrama zvu na píva kolik jen vypijete a pak až budete v náladě, tak se můžete s chutí pustit do tý práce, co ty na to? Navíc vám všem dám měsíční odklad nájmu, hm?”

“Odklad nájmu? … Cože?” nechápavě Marcel.

“Jakože mi tenhle měsíc nemusíte vysolit prachy za to že tu zevlujete.”

“Jo táák. A co to bylo s těma pívama? A cože jakože mám udělat?”

“Ne jen ty, ale i bratři tví! No prostě, zajděte si k tomu Ptákovi co nosí chlapečky na pár piv, a až budete mít pocit, že se chcete mezi sebou vraždit, tak se nemlaťte a jděte opravit ten barák co je tam naproti hostinci, chápeš? On ten majitel, jakože hajnej, se bude trochu bránit, jakože si prej poradí i sám a že pomoc nepotřebuje, ale to von je jenom takhle na první pohled skromnej, von vám bude všem vděčnej za vaši pomoc, fakt! Navíc mi přislíbil, že si můžete nechat tu jeho motorku či co to má kraksnu. Ale jak říkam, prostě na něj kašlete jestli se bude bránit, můžete si ho dle libovůle zklidnit. Hele, já volám do hostince že tam za chvíli přijdete a že je to na můj účet, jo? Však on mě hostinskej zná.” a vytáhl mobilní telefon značky Nokia, barvy žluté, model 5110.

“Tak jo, more! Dík moc, máte to u mě!” křikl Marcel a vyběhl po schodech za bratry svými.


Inženýr se vrátil domů. Babeta už před domem nestála. Vešel dovnitř a viděl Terezu jak nemluvně stojí u okna. Pomalu, ba bojácně, se k ní zezadu přiblížil a objal jí. Stáli tam před kamny a dlouze se spolu dívali z okna. Nemluvili.


Uběhl týden a buchty opět voněly. Pavouk si přes týden uvědomil, že mu je přeci jen nejlíp ve zvonku. Vrátil se do něj a doufal, že se ony nepříjemnosti s hlukem již nebudou opakovat. Inženýr si pročítal noviny. Když Tereza dopekla buchty a vytáhla je z trouby, Milan (nebo Alan, to je jedno) odložil noviny a řekl jí: “Pusť rádio, smraďochu.” Tereza pustila rádio. Zrovna hrály “Ženy”. Milan si stoupl, chytl Terezu za boky a kymáceje si začal pobrukovat: “Nejsi ženou vobnošenou.”

“To jsou moje buchty. Teda, měl jsem to na mysli v singuláru.” pošeptal ji nakonec do ucha.

pátek 11. března 2011

Chyba v mezilidské komunikaci

Jednou jsem takhle šel na autobusovou zastávku. Stál tam takovej kluk, měl délší hnědý vlasy, patku, seděl na kole. Chvíli jsem ho pozoroval a pak jsem si zapálil cígo. Ve chvíli kdy jsem vyfoukl první dým se ten kluk na mě trochu nelibě podíval a zamračil se. Zeptal jsem se ho, jestli nechce taky jednu. Zpočátku mě ignorovoal, ale pak odvětil: "Ne." I když šlo poznat, že si o mě myslí jakej jsem idiot, něco mi na něm přišlo vtipný, přišla mi vtipná představa toho jak bych ho pošťuchoval. Tak jsem pokračoval dál: "Mám tady i nějákou travičku, nechceš si se mnou dát brčko?" Tentokrát mě už ignoroval úplně. Místo toho si nasadil sluchátka a pustil si nějákou muziku na plný koule až jsem jí sám slyšel. Zaklepal jsem mu na rameno, trhl sebou a strhl si sluchátka: "Co po mě jako chceš, nechceš si radši všímat svýho?" vyjel na mě. "Tak chci jen pokecat ne, můžu ti třeba vypřávět o tom jak jsem se teď o vejkendu skvěle zhulil."
"No to je sice hezký, ale mě to absolutně nezajímá. Takový idioti jako ty mě totiž absolutně serou, idioti co si pálej cigára na autobusovejch zastávkách, to vaše hovno co si strkáte do huby, jednoho dne se totiž naseru a půjdu s motorovkou sem na zastávku vás všechny rozsekat na sračku, ty ... sráči!"
Trochu jsem se v duchu smál, ale taky mě přišlo líto, že mě ten týpek takhle rychle odsoudil. Já sám občas mám chuť takhle na někoho vyjet. Soucítil jsem s ním. A navíc ta motorovka, to je skvělej nápad když si to v duchu představím. Radši jsem si všímal svýho. Týpek se na bus vyjebal a vodjel pryč na svým kole.

O nešťastným vorlovi

Poslední dobou dost přemejšlim o svým dosavadním životě. Započalo to tím, když jsem ukončil maturitu a lidi se na mě začali dívat jako na orla co si práší svý křídla aby se konečně rozmáchl a vzlítl do oblak. Jenže vorel si chtěl to místo kde z malýho lysýho vorlíka vyrostl ve špekatýho vorla prohlídnout, zavzpomínat. A jeho rodiče na něj furt koukali až z toho byl nervózní a radši vzlítl, aby je nezklamal, vzlítl do světa nesmířenej a nepřipravenej. Dost často se pak vracel ke svýmu hnízdu a rád tam vzpomínal, navštěvoval místa který do tý doby denně procházel a postupně se s nima sžil, stále se k nim vracel zpět, takzvaně uvízl v čase. Nebyl připravenej na svůj dospělej život, měl rád svý naivní dětský sny, mladistvý dobrodrůža, na starosti chtěl srát, ale nešlo to, protože ty starosti začali srát jeho. Ale co bylo na tom nejhorší byl fakt, že ta magická léta už nevrátí zpět, vzpomněl si na slova ředitele ústavu Gymnázia Čáslav, tehdy když si ho pozval k sobě na kobereček aby ho pokáral za to, že si přinesl teleskopickej obušek do školy a máchal s ním kolem sebe. Zabavil mu ho, ale nepokáral ho zle, možná v něm viděl část sebe, a já v něm zase možná viděl část sebe, on viděl nadšenýho kluka, já v něm viděl zklamanýho muže, zalekl jsem se ho proto, když mi řekl: "Nenech se vyhodit, litoval bys toho pak celej život, protože moje léta na gymplu byla ta nejlepší léta mýho života, s lidma co se znám teď si už nerozumím tak dobře jako s lidma co jsem poznal za svejch studentskejch let. Proto ti radím, ne jako ředitel, ale ber to spíš jako osobní radu, a to aby ses zklidnil. Nechtěl bys bejt vyhozenej." No dobře, takhle to přesně neřekl, ale základní myšlenku jsem snad vystihl. Uvízlo mi to v hlavě tak zaseknutě, až jsem možná uvěřil i tomu, že skončím jako člověk, kterej sice vydělává celkem slušný prachy, na nic si stěžovat nemůže, ale ze kterýho vymizela všechna vášeň a nadšení, to co tak strašně oslavoval za mlada, ale dost taky to co ho možná později zklamalo.

Rozhodl jsem se tedy, po vzoru MGMT a jejich tajm ču priténd, že udělám razantní rozhodnutí ohledně svýho osudu, udělám svou budoucnost takovou, aby mě jen myšlenka na ní vlilo esprit do těla, abych z každý věci co objevím byl nadšenej, jednoduše, abych se mohl těšit ze života a toho co mi naservíruje. Vorel si uvědomoval, že je k tomu zapotřebí smíření se sama sebou, ujasnění si jistejch věcí ve svém životě. A vše to teda započalo tím, že vodjel do Vietnamu, což byl dárek k maturitě, tedy vodletět do svý kukaně.

Tam vorel navštívil Saigon, město, které v té době už neviděl 6 let, město, ve kterým se narodil. Nebylo to jen tak ledajaký zrození, vorel si uvědomoval, že to dost pravděpodobně byly nejlepší léta jeho života, a sám ještě nevěděl jak na něho bude působit fakt že se bude procházet po místech, který od svý migrace do studenejších končin nezažil. Samozřejmě tam před 6-ti lety zavítal, ale v té chvíli si ještě hodně věcí neuvědomoval. Všechno bylo tak jiný, jeho hnízdo už nyní mělo 4 patra místo toho malýho domku s dvorkem, místo dvorku tam teď stál další barák, všechno až na jeho mateřskou školku. Vorlova mateřská školka stále stojí a je stále stejná. Je to místo, které determinovalo jeho budoucí existenci. Nebo most, na kterým se s mámou vysekal na motorce, když spolu jeli na besídku a vorlovi se chtělo čůrat a když nastupoval, tak se opřel o plyn. Chtělo se mu brečet, z toho jak se všechno změnilo k nepoznání, ale i z toho jak se mu po těch dětskejch letech stýská. Ale smířil se s tím, protože byl nakonec rád, že něco tak krásnýho zažil, vcejtil se víc do situace svejch soukmenovců, pochopil Vietnam. Nabyl nadšení a po 6-ti tejdnech migroval zpět mezi krkonošský a železný hory, pln horlivosti vůči studiu na vejšce.

A tohle nadšený tempo si uchovával po první měsíc studia. Vstřebával metropoli a její zákoutí.

Jenže pak se něco posralo a táhlo se to jak šmouha vod hovna.

Každodenní věci ho brzo na to začali pěkně srát, zkrátka ho to všechno nudilo, přišlo nezáživný, sám vorel nevěděl, co mu tohle všecko přinese. Postupně jak se začal vybavovat se svejma vorlíma soukmenovcema z gymnázia si uvědomoval, že směřujou všichni tam, včetně něj, kam on sám nechce a co zčásti už zažívá teď. Dennodenní pořádek, kdy ho nepřekvapí zhola nic, prázdnej život založenej na přežití a komfortu. Sralo ho to, chtěl s tím něco dělat.

Jednoho dne si vzal 10 lysohlavejch hub. Samozřejmě to neudělal z důvodu, že se svým životem chtěl něco dělat, to však v tý chvíli něvěděl, že tenhle večer ho to tam vevnitř zásadně změní. Vorlovi přišlo všechno skvělý a krásný, a věděl že to není těma houbama, ale tím co ho pod jejich vlivem napadalo, vyvstanuly mu obrazy, o kterejch věděl, že ho budou hnát kupředu, viděl se jak brázdí světem, nechává se bezstarostně unášet krajinou, okouzlovat se scenériema. Věřil. Vorel se teda rozhodl, že si za tím půjde. Tenhle večer mu totiž napověděl cestu kudy se má ubírat aby došel za štěstím. Jenže by to nebyl vorel, kdyby tu cestu ihned našel, protože to by pak svejma potrhanejma křídlama nebrečel v řádcích a nenadával jak je nešťastnej z toho, že se nemůže vymanit z denního koloběhu.

Vorel prostě neví co chce. Vlastně ví, ale také ví, že to nejde, protože jsou zde lidi, na kterých mu záleží a kterým na vorlovi záleží též. Jeho problém je totiž nyní dilema a ne to že neví co chce. Vorel totiž chce doslova vyletět do světa, ale nedokáže svou identitu zanechat za sebou, je to jako zavazadlo, se kterým se musí furt tahat. Občas si vorel přeje, aby na světě byl úplně sám a mohl si tak dělat co chtěl. Je to trochu bizarní a kontradiktivní přání vememe-li v potaz to jak mu záleží na ostatních. Takže tedy vorel neví co chce v rámci podmínky svého okolí.

Nejradši by však vorel stejně chtěl, aby byl tím lysím pípadlem, který mělo ze všeho vykulený voči jak surikata. Ale nevzdává to, pevně věří, že se to jednoho dne zase obrátí, že se jednoho dne dokolíbá a stabilizuje svůj směr tak, aby jeho pohyb napříč časem identicky kopíroval trajektorii jeho šťastnýho života. Musí se tedy pro nyní smířit s tím, že tuto cestu štěstěny bude jen čas od času protínat, čas od času po ní půjde. Ale momentálně se jí nemůže pevně držet. Momentálně ne.

středa 2. prosince 2009

ukradeny osobnosti

myslel
Uz
si
jsi
ze
nekdy

vsechny slova co si rekl jsou cizi a nepuvodni
ze kontexty ve kterejch si je rekl jsou jen cover verze
sloky v pisnickach co si slozil jsou od Metallicy
pocity ktery si cejtil jsou vykradeny z tvejch oblibenejch filmu
tvy oblibeny filmy jsou oblibeny filmy nekoho jinyho


ja obcas jo

neděle 4. října 2009

kdyz sme byli maly a meli radi hracky aneb benzinovy pumpy

budu vam vypravet historku
muzete si precist treba kafku na pobrezi
je to sice i ten ptak ale i ten spisovatel a odkaz na nej
ale tady jde proste o to
ze tohle bude proza nasekana do odstavcu
kvuli rytmu a kvuli dechu

jako takovej ten nadech proste opar historky
se zkuste prevtelit do atmosfer japonskejch filmu

kazdej z nas byl jednou malej
tahle veta byla zbytecna
takze kazdej byl jednou malej
a asi devadesat procent melo rado hracky
a ty hracky se bud dedily
nebo se dostavaly jako darek k narozkam
k vanocum ke svatku
nebo jen tak tata vzal kluka malyho
nebo malou holku
do hrackarstvi a koupil mu hracku co chtel
dneska je to takovy ze deti se nahrnou do velkocenter
jako je treba chodov nebo zlicin nebo andel
a rikaj ja chci tohle a voni mu to koupej
popripade si zapisou nazev a objednaj na netu
ale nesetkal jsem se jeste s pripadem
ze by se nakupovaly hracky
v benzinovejch pumpach

kdyz jsem byl malej
tak nase family vlastnila peugeota
peugeot 405
a casto jsem s nima jezdival vsude mozne
do podebrad do prahy ke znamejm k jejich kamosum
a ja byl posedlej
benzinovej ma pumpama
vzdycky kdyz se naka po strane silnice nebo dalnice naskytla
tak jsem kricel at odbocej
premlouval jsem tatu ze ma uz skoro benzin na cerveny
pritom byl teprv v polovine a ja vo tom vedel kulovy ze jo
ale co me tam pritahovalo byly ty rady hracek
co se tam povalovaly v regalech
kapslikovy pistolky plysaci vystrelovaci kluzaky
benzinovy pumpy bejvavaly precpany timhle
vyberovym sortimentem hracek

poridil jsem si tam jednou plysovyho hrocha
kterej ale tvori pribehovou linii CISLO 2
ale to az jindy

a to je vlastne celej pribeh
pribeh o tom
jak kdyz jsem byl malej
tak jsem nechodil do hrackaren
ale misto toho jsem nutil rodice
at jedeme na benzinku
ze tam jsou hracky

v dnesni dobe hracky z benzinek
skoro vymizely
a je to skoda
protoze jsem jeste nevidel moji malou sestru
ze by nekdy chtela neco z benzinky
pac ono to melo
svoje kouzlo
kupovat si veci nasakly pachem benzinu

je to proste
banalni text vo nicem

stara

Proc psat nadcasove
jediny co je
tady a ted
mozna v minulosti
v budoucnosti az zejtra
vzpominky na letni noc
dost obycejna
Bob Dylan a bourka
slunce se od bourky odrazi
divam se na stary ksichty
stara hospoda
novej vzduch proudil ulici
starou znamou
kraksnou co s ni litas
obden nevidis
nic co by stalo za to
koukni se na svy moznosti
poradne se rozhlidni
nevidis co by stalo za to?

roztrhat svuj zivot
slepit z nej jen to nejlepsi
zbytky potravy pro
dravy supy
Nenazrany toulavy psi

neděle 20. září 2009

JSEM SPROSTEJ SERU NA

jsem sprostej seru na
ty vaše slevy seru na
ty co říkaj že jste tady jenom vy seru na
fronty seru na
ultrasavé vysavače seru na
sms za deset halířů seru na
plus a mínus seru na
překvapení života seru na
to jestli je zima protože to hovno v kalhotech
mi prdel stejně zahřeje

seru na chodníky těch co je vybudovali
vybudovali mě a mejm zasranejm dětem abychom se
z toho mohli všichni do jednoho posrat z toho
jak nám chtěj svou monumentálností vypálit voči svou mocí
nesmrtelností co je bezcená když jim
krtci vohlodávaj nosy

seru do prázdnýho
pytle od brambůrků seru do zaprášenýho od
kafe hrnce seru do
vypuštěnýho rybníka seru do
plesnivý lednice seru do
lastury seru do
bílý místnosti boha stvořitele seru do
klece ptáka co ulítl na oranžovou poušť na ni taky seru do
plechovky kafe co všechno zloděj burglár zmrd vloupal se vypil

seru na ulice po zasraný apokalypse kterou způsobil
tenhle zasranej svět řítící se všema pádlama k zániku
kde žádná renesance číslo dvě už nevznikne
seru tam všude aby tam aspoň něco bylo aspoň
to moje zasraný hnědý napůl žlutý hovno
ze špatný stravy potravinovejch řetězců
protože všecko tohle tenhle núznej
a nudnej a prázdnej život na hovno mě absolutně
sere