Sen

Dneska jsem měl zvláštní sen. Je to dvanáct let co umřela babička z tátovy strany. V poslední době se nestalo nic extra co by mi jí nějak připomínalo (narozeniny, koukání na starý fotky..nic), takže o to byl ten sen zvláštnější. Byli jsme v jednom pokoji našeho domu. Ale ten pokoj nevypadal jako teď, vždyť teď už víceméně neexistuje, neboť je rozdělenej na dva menší. Byli jsme v tom pokoji, kterej tu byl před dvanácti lety. Stejný skříně jako kdysi, stejnej koberec a stejná postel na stejnym místě. Na tý posteli ležela babička. Mrtvá. Ve snu to bylo devět let co umřela. Devět let co umřela, ale nebyla na tý posteli nějaká rozložená, byla jenom bledá, maximálně kůže byla taková potrhaná trochu, jinak nic. Ležela tam mrtvá a my stáli kolem ní. Najednou ale ožila. Po devíti letech se jí vrátili všechny životní funkce. Sedla si na postel a vracela se jí normální barva. Šel z toho strach, vždyť oživlý mrtvý straší lidi ve filmech už od 70. let kdy George Romero natočil Night of the living dead. Šel z ní strach, ale pak se ukázalo, že vůbec neni zlá a to že vstala z mrtvých ještě neznamená, že nám chce něco udělat. Ožila a normálně fungovala. Byla zase hrozně hodná, jako byla kdysi. Nevim jestli v tom snu pořád i po těch letech co byla mrtvá měla tu rakovinu, na kterou kdysi umřela, ale vim, že jsme se v tom snu všichni hrozně báli, že znova umře. Nechtěli jsme, abychom jí znova ztratili. Ptal jsem se jí: "Jaký to je bejt mrtvej? Cejtila si něco?" "Necejtila jsem nic, nesnila jsem o ničem," odpověděla mi. Takže žádná brána do jinýho světa, žádný nebe, žádný vykoupení, ale jedno velký nic. Pak jsem se asi probudil, nebo se mi začlo zdát něco jinýho, protože si zbytek nepamatuju.
Přes den, po tom co jsem poobědval, jsem se musel kouknout na dvě babiččiny fotky, který máme dole. Je to dvanáct let a já cejtim stesk.