Žádná změna

Ok, tak už konečně přispěju, když mě pan Vomáčka pořád tak prosí. Asi ze mě nikdy pořádná blogerka nebude, sem líná sepsat ty myšlenky. Dneska je ale přeci jen specielní příležitost, tak udělám výjimku. Je totiž 15. 01. 2009 a právě dneska je mi 18. Celkem dobře si pamatuju, jak sem si ve 12 řikala, jaký to asi bude, až konečně budu dospělá. Co všechno se do tý doby asi stane? Co si bud myslet? Jak se budu cejtit? Teď si na tu otázku vůbec nedokážu odpovědět protože už nevim, jaký to je, když je někomu 12. Dneska se cejtim uplně normálně, žádná změna nepřišla, co se stalo, stalo se. Dneska sem uplně normální obyčejnej člověk. Mám pár kamárádů, rodiče se před třinácti lety rozvedli (fakt už je to tak dávno), bydlim ve vesnici s divnym ménem, která má jen 6 baráků, a furt chodim do školy, která mě nebaví. Taky se nudim a nesnášim některý lidi, sem průměrná osoba, co ráda spí a jí. Ale ať si stěžuju a fňukám jak chci, pořát je pravdou, že na tom sem zatraceně dobře. Nejsem ten africkej kluk, co sem ho nedávno viděla v dokumentu při semináři biologie. Tenhle kluk z Afriky spolknul lék za dvacku a do kyblíku z něj vypadlo 10 vypasenejch škrkavek. A to jen proto, že si hrál na zemi v prachu. Nějsem ani ten bezdomovec, co sem ho kdysi viděla v Kolíně. Měl nejspíš halucinace, půl roku se nemyl a nehty měl dlouhý aspoň 6 centimetrů. Nejsem ani můj nevlastní brácha, kterej na co šáhne, to rozbije. Obzvlášť pokud se to týká záchoda. Když si tohle večer v posteli uvědomim, je mi celkem dobře a sem spokojená. Lidi by si měli prostě uvědomit, že potřebujeme optimismus a sebeironii, abysme tenhle život přežili a nepromrhali ho brečením nad roziltým mlíkem. Tohle je takový poselství čerstvě osumnáctiletýho člověka...."A to je asi tak všechno."...(Forrest Gump)