cesta

Kolikrát ještě vstanu a projdu kolem toho stromu kterej stojí u autobusový zastávky směr moje škola. Kolikrát tam ještě budu koukat jak je nehybnej a neměnnej a ve svý košatosti krásnej aniž by si toho kdokoliv všiml. Netečnost lidí který nevnímaj.Možná vnímaj,ale něco jinýho a jinak.. Když pak nastoupím a jedu čím dál vejš ,přemejšlim o stromě a olidech co ho míjej.Co se míjej. Co jedou v hlavě zkoušky,znalosti, dávno (včera) prožitý večery.Napadá mě něco o jinejch světech,planetách.Ty světy sou násilím přitlačovanný k sobě jako dva magnety který držej jen náhodou (sou správně natočený). Jedeš tím autobusem míjíš auta,tramvaje,obrovskej hotel , ve stylu starýho dobrýho reálnýho socialismu, s obrovskou hvězdou. Řikám si něco o věčnym bloudění a návratu do kruhu. Pak u školy vystoupim, odbydu si svý denní rituály a du se podívat za KAMARÁDEM. Jdeme společně do jedný z budov. Hledáme volný počítače. Věčný hledání něčeho. Najdem.Přede mnou v docela velký místnosti úplnou náhodou můj známej z koncertů. Velkej fanoušek muziky. Přes rameno vidím že čte jedinou recenzi kterou sem kdy napsal.Zvláštní pocit. Dobrej pocit. Večer psal že to četl a že pěkný. Někoho to zajímalo. Obyčejnej den se změnil.Barvy