Důležitý je pořádně se zajebat, aby bylo na co nadávat

Jsem tam, kde jsem nikdy nechtěl bejt a čeho jsem se bál. Dělám práci, která mě nebaví, je za málo peněz a žere mi čas. Jediný na co se těšim je nějaký volno, který zaplní nějaká funky party (teď momentálně je to křest Orikoule). Human traffic jako prase. Ve škole mi zbejvaj dvě velký zkoušky a já mám pocit, že je nikdy nedám. A i když je dám, tak nedám jiný za půl roku. A i když ty nakonec dám, tak škola, kterou studuju má na bakalařský úrovni asi takový uplatnění jako Škola zbytečnejch věcí, kde se člověk učí to jak správně koukat do blba, nebo jak se těží led na Sibiři. Jiná škola, která byla mym snem mě totálně zklamala a představa, že bych se na ní v budoucnu dostal už mě netankuje tolik co dřív, spíš je mi tahle představa nepříjemná. Prožívám existencionální krizi středního věku, přestože ve střednim věku ještě nejsem. Jsem nehorázně zajebanej v prostoru, kterej mě ničim nemotivuje.
Peníze, který si vydělám na tý zpropadený brigádě, kde si místo povolený sodovky čepuju zakázanej Sprite, padnou na věc, kterou mi před tejdnem někdo ukradl, nebo jsem jí prostě ztratil. Jsem novodobej Sysifos, všechno co dělám nemá smysl.
Poselství slečny čerstvě osmnáctileté bylo plné optimismu, taky jsem byl v osmnácti plnej optimismu. Moje poselství, jakože čerstvě dvacetiletýho člověka, je pesimistický a s každym rokem to bude jen horší a horší. Neni nad to se zajebat, aspoň je na co nadávat. Chybělo mi to